Pandořina teorie.
Spojení se ženou, spojení s věčným
životem, spojení s Božstvím. Aneb tajemství Pandořiny skříňky trochu
jinak.
Narazil jsem
před časem na známý příběh o
Pandořině skříňce. Když jsem ho tak pročítal a přemýšlel nad jeho obsahem,
uvědomil jsem si jeden zásadní fakt. A totiž ten, že Pandóra, neměla jakousi
skříňku, kterou sama svévolně otevřela ale, že sama byla skříňkou – schránkou,
kterou otevřel někdo jiný. Pandora sama byla tak fascinující, zvědavost a touhu
vzbuzující bytostí, že musela být otevřena někým zvenčí. Někým kdo spatřil, že
přímo v ní jsou uloženy Božské kvality a těchto Božských kvalit se chtěl
zmocnit. I otevřel ji a vstoupil do ní… A narodil se člověk!
Klasická verze příběhu vypráví o tom, že Pandoře dali skříňku Bohové.
Byla v ní milostná touha, svůdnost, lest a lež, krása a líbeznost. Ale
také nejrůznější bědy, choroby a všemožné podoby utrpení. Podle Hésiodova
podání z 8 století př.n.l. Pandora otevřela skříňku na příkaz Bohů, jenže
pokud zohledníme očividnou archetypičnost čerpání Božských darů – kvalit
lidskou bytostí a její zrození do světa plného trablí a utrpení tak musíme chtě
nechtě uznat to, že Pandořinou skříňkou je sama Pandora a její otevření
proběhlo s nezbytnou účastí spolupachatele, kterým byl muž. To muž je tím
klíčovým elementem, který podléhá fascinující kráse a přitažlivosti Pandory a
vyjímá z ní ty úchvatné Božské dary – kvality ale také strázně.
Ona totiž v realitě neexistuje archetypičtější situace, kdy si
člověk osvojuje dary a kvality Bohů a současně s chopením se těchto kvalit
je uvržen - zrozen do světa/reality, která je kromě Božských kvalit –
inteligence, moudrost, rozum, vědomí, plná běd a svízelí. Svízelí, které
neoddělitelně provázejí člověka, který se tím, že si osvojil Božskou moudrost
inteligenci a vědomí, svým bytím dotýká domény Bohů.
Pandořina neodolatelná přitažlivost je podmíněna vizí, jejíž pointou je
očividná dostupnost kvalit Božství. Božství respektive jeho kvality jsou zde
v dosahu, to je to, co „prosvítá“ Pandorou a prosvítání Božského je také
pointou ženské krásy a přitažlivosti. To sama žena je přímým archetypem
Pandory, ze které se dá vyjmout něco skutečně (ve smyslu proživatelnosti)
Božského, Božsky nadaného a obdařeného ale též obtíženého svízelemi a
strázněmi, které jsou daní za prorůstání lidské bytosti/ducha do domény
Božství.
Příběh Pandory odhaluje ženský princip jako spojovací článek - bránu,
která božské kvality činí pro lidskou bytost dostupnými, a to sic obtížené
svízelemi a strázněmi života ale i tak v dosahu člověka. To je to
neodolatelné a numinozní charisma ženství – v lůnu ženy si člověk osvojuje
kvality Bohů, a z lůna ženy tyto kvality vynáší muž tím, že božský potenciál
ženství aktualizuje oplodněním. Muž, který je tím kdo vábení Božství skrytého
v ženě – Pandoře - neodolá, a iniciuje reálné živoucí vtělení Božského do
lidské bytosti.
Všechna ta svůdná vábnost ženství, která připravuje muže o rozum a
sebekontrolu vypovídá a svědčí o něčem Božsky numinózním. O něčem Božském a
posvátném co prosvítá Pandorou – ženou a co se dá uskutečnit a oživit přímo
v ní. To skrze ni vrůstají Božské kvality a atributy do počínající - rodící se lidské bytosti a
pozdvihují ji nad rámec nevědomého zvířete. A stejně jak platí rčení „není stínu bez světla“ tak u člověka
lze použít rčení „není duše/ducha bez
těla“ protože jedině v živém, byť pozemsky omezeném a smrtelném
lidském těle - duchu jsou přítomny kvality a atributy očividně Božské.
Hesiodos zřetelný životní archetyp ženy – Pandory coby vstupní brány do
domény Božství interpretoval misogynně zaujatě a snad v duchu
nemohoucnosti jeho doby a kultury plně přiznat ženskému principu jeho posvátný
– sakrální význam. Řecký postoj k ženskému principu, sexualitě a lásce
obecně je pozoruhodný svojí nevyvážeností – žena - ženství prostě nebylo bráno
příliš vážně, a nám dostupná antická interpretace příběhu Pandory je formována
povýšenou přezíravostí pyšného mužského ducha své doby. I z toho důvodu
pak popírá pozitivní aspekty Pandořiny posvátné funkce – jen díky ní lidská
bytost triumfuje jako evolučně lépe disponovaný účastník dominia Božské
přírody. Je sice obtížen výchovnými strázněmi a útrapami, které jsou daní za
úspěch ale přeci jen povýšený nad úroveň zvířete, kterým by byl, nebýt
Pandořiných Božských darů.
To co se v naší kultuře stalo s vnímáním a chápáním ženy je
celé o tom, že ženě byla odepřena
reflexe její plného významu ohledně vrůstání a ukotvování Božských kvalit a
reality do lidského vědomého bytí. To žena alias Pandora je tím základním
zřídlem, ze kterého vyvěrá reálné živoucí individuálně vědomé bytí vyjádřené
lidskou bytostí. Ta fascinace, která uchvacuje a motivuje muže k tomu, aby
do ženy vstoupil a „chopil se“ toho Božského vědomí – bytí, co jí prosvítá a je
také očividně a prověřeně životaschopné, je fascinací Božstvím resp. Božskými
evolučními kvalitami, které lze otevřít zpřístupnit a ukotvit v bytostně
živé realitě jedině skrze ženu - Pandoru.
Jenže právě reflexe významu a posvátné funkce ženy – Pandory kterážto
transformuje Božské kvality do zrození vědomého lidského bytí se aktuálně
v naší kultuře nachází ve stavu hluboké nevědomosti a bezduchosti.
Průměrný současný muž ženu nahlíží optikou bezduchého nevědomého
ignoranta. Ignoranta který jde primárně za tím příjemně svědivým pocitem
v podbřišku, kterého docílí pobytem mezi ženskými stehny a vůbec neví,
neřeší a nereflektuje to, o co v celé spirituálně -transcendentní podstatě
milostného aktu jde.
Jde tam totiž o spojení Božského s lidským, je to hlavně a primárně
o vrůstání Božského do lidského, to je transpersonální (transcendentní)
zákulisí všech milostných vzplanutí a tužeb.
„Vzplanutí chtíče“ je v naší kultuře obecně reflektováno jako určitá
forma banální tělesné nízkosti – jde tam jenom o sex a rozmnožování a to je
aktivita bez jakéhokoli duchovního obsahu. To je režim vnímání zrození člověka
vynucený tisíci lety náboženského psychoteroru a jeho cílovou pointou byla
hlavně úplná degradace ženy a sakrálního významu, který byl s ženským
principem spjat v před patriarchálním starověku, a který se vytrácel
s nástupem patriarchálních kultů.
Jenže právě to vzplanutí chtíče, které Pandora- žena podněcuje
v muži, je ve své cílové pointě aktem, který exkluzivně spojuje lidskou
bytost s tím co je Božské a posvátné. Jedině zrozením člověka se naplňuje
skutečně bytostně živé a reálné spojení s doménou Božství. Pandora
neposkytuje výhradně lacinou světsky přízemní tělesnou rozkoš, ona poskytuje
(zprostředkuje) pobyt v Božské doméně vědomého bytí moudrosti a
inteligence, který nenastane, nebude li zplozen a zrozen člověk.
Povědomí o této skutečnosti však bylo z mužského vnímání role a
funkce ženy v podstatě úplně vymazáno a muž byl během tisíciletého
systematického náboženského vymývání mozku vychován k tomu, aby si ženu,
ženský princip potažmo sex nespojoval s něčím posvátným Božským a
nadčasovým. Naopak byl doveden do stavu naprosto bezduché primitivní
nevědomosti, ve které si vůbec není vědom toho, že základní podstatou vzplanutí jeho libida, které v něm
navozuje žena, je vytvoření a ukotvení skutečně živé a trvalé vazby do domény
- dimenze Božství, resp. Božského sebeuvědomění.
Pandora - žena otevírá perspektivu oživitelného a udržitelného
sebeuvědomění, podíl na kvalitách Božství, ona je tím posvátným elementem, tou
Božskou provokací, která svádí mužského ducha tomu aby z ní vyňal božský
potenciál vědomí a dal mu živoucí formu skýtající individuálně prožitelnou
zkušenost s Božstvím. (Stejnou měrou tuto zkušenost získává skrze muže,
který je klíčem k jejímu naplnění a uskutečnění i ona samotná).
Podstata fascinace ženstvím spočívá v (je podmíněna tušením – abstraktní
vizí, že zde se vstupuje do domény Božského, numinozního) cílovém duchovně
povýšeném stavu, který toto ženství obléká do živoucího těla a v tomto
těle se pak realizuje právě že sakrální pointa získání bytostně vyjádřeného
vědomí.
Kvality Božství (byť redukované lidstvím) vrůstají do člověka skrze ženu.
To je suchá esenciální pravda o posvátné roli ženství. Z nějakého důvodu
však došlo k systematické spirituální převýchově mužského ducha, který
toto přirozené a samozřejmé povědomí o podstatě a smyslu ženství přestal
vnímat, a byl naučen ženu reflektovat jen jako objekt, který poskytuje tělesné
potěšení, zcela bez povědomí o tom, že žena ztělesňuje a reprezentuje bránu do
světa, ve kterém se člověk konečně stává skrze své vědomí moudrost a
inteligenci partnerem Božím.