Pandořina teorie.

Spojení se ženou, spojení s věčným životem, spojení s Božstvím. Aneb tajemství Pandořiny skříňky trochu jinak.     

Narazil jsem před časem na známý příběh o Pandořině skříňce. Když jsem ho tak pročítal a přemýšlel nad jeho obsahem, uvědomil jsem si jeden zásadní fakt. A totiž ten, že Pandóra, neměla jakousi skříňku, kterou sama svévolně otevřela ale, že sama byla skříňkou – schránkou, kterou otevřel někdo jiný. Pandora sama byla tak fascinující, zvědavost a touhu vzbuzující bytostí, že musela být otevřena někým zvenčí. Někým kdo spatřil, že přímo v ní jsou uloženy Božské kvality a těchto Božských kvalit se chtěl zmocnit. I otevřel ji a vstoupil do ní… A narodil se člověk!

Klasická verze příběhu vypráví o tom, že Pandoře dali skříňku Bohové. Byla v ní milostná touha, svůdnost, lest a lež, krása a líbeznost. Ale také nejrůznější bědy, choroby a všemožné podoby utrpení. Podle Hésiodova podání z 8 století př.n.l. Pandora otevřela skříňku na příkaz Bohů, jenže pokud zohledníme očividnou archetypičnost čerpání Božských darů – kvalit lidskou bytostí a její zrození do světa plného trablí a utrpení tak musíme chtě nechtě uznat to, že Pandořinou skříňkou je sama Pandora a její otevření proběhlo s nezbytnou účastí spolupachatele, kterým byl muž. To muž je tím klíčovým elementem, který podléhá fascinující kráse a přitažlivosti Pandory a vyjímá z ní ty úchvatné Božské dary – kvality ale také strázně.

Ona totiž v realitě neexistuje archetypičtější situace, kdy si člověk osvojuje dary a kvality Bohů a současně s chopením se těchto kvalit je uvržen - zrozen do světa/reality, která je kromě Božských kvalit – inteligence, moudrost, rozum, vědomí, plná běd a svízelí. Svízelí, které neoddělitelně provázejí člověka, který se tím, že si osvojil Božskou moudrost inteligenci a vědomí, svým bytím dotýká domény Bohů. 

Pandořina neodolatelná přitažlivost je podmíněna vizí, jejíž pointou je očividná dostupnost kvalit Božství. Božství respektive jeho kvality jsou zde v dosahu, to je to, co „prosvítá“ Pandorou a prosvítání Božského je také pointou ženské krásy a přitažlivosti. To sama žena je přímým archetypem Pandory, ze které se dá vyjmout něco skutečně (ve smyslu proživatelnosti) Božského, Božsky nadaného a obdařeného ale též obtíženého svízelemi a strázněmi, které jsou daní za prorůstání lidské bytosti/ducha do domény Božství. 

Příběh Pandory odhaluje ženský princip jako spojovací článek - bránu, která božské kvality činí pro lidskou bytost dostupnými, a to sic obtížené svízelemi a strázněmi života ale i tak v dosahu člověka. To je to neodolatelné a numinozní charisma ženství – v lůnu ženy si člověk osvojuje kvality Bohů, a z lůna ženy tyto kvality vynáší muž tím, že božský potenciál ženství aktualizuje oplodněním. Muž, který je tím kdo vábení Božství skrytého v ženě – Pandoře - neodolá, a iniciuje reálné živoucí vtělení Božského do lidské bytosti. 

Všechna ta svůdná vábnost ženství, která připravuje muže o rozum a sebekontrolu vypovídá a svědčí o něčem Božsky numinózním. O něčem Božském a posvátném co prosvítá Pandorou – ženou a co se dá uskutečnit a oživit přímo v ní. To skrze ni vrůstají Božské kvality a atributy  do počínající - rodící se lidské bytosti a pozdvihují ji nad rámec nevědomého zvířete. A stejně jak platí rčení „není stínu bez světla“ tak u člověka lze použít rčení „není duše/ducha bez těla“ protože jedině v živém, byť pozemsky omezeném a smrtelném lidském těle - duchu jsou přítomny kvality a atributy očividně Božské.  

Hesiodos zřetelný životní archetyp ženy – Pandory coby vstupní brány do domény Božství interpretoval misogynně zaujatě a snad v duchu nemohoucnosti jeho doby a kultury plně přiznat ženskému principu jeho posvátný – sakrální význam. Řecký postoj k ženskému principu, sexualitě a lásce obecně je pozoruhodný svojí nevyvážeností – žena - ženství prostě nebylo bráno příliš vážně, a nám dostupná antická interpretace příběhu Pandory je formována povýšenou přezíravostí pyšného mužského ducha své doby. I z toho důvodu pak popírá pozitivní aspekty Pandořiny posvátné funkce – jen díky ní lidská bytost triumfuje jako evolučně lépe disponovaný účastník dominia Božské přírody. Je sice obtížen výchovnými strázněmi a útrapami, které jsou daní za úspěch ale přeci jen povýšený nad úroveň zvířete, kterým by byl, nebýt Pandořiných Božských darů.

To co se v naší kultuře stalo s vnímáním a chápáním ženy je celé o tom, že ženě byla  odepřena reflexe její plného významu ohledně vrůstání a ukotvování Božských kvalit a reality do lidského vědomého bytí. To žena alias Pandora je tím základním zřídlem, ze kterého vyvěrá reálné živoucí individuálně vědomé bytí vyjádřené lidskou bytostí. Ta fascinace, která uchvacuje a motivuje muže k tomu, aby do ženy vstoupil a „chopil se“ toho Božského vědomí – bytí, co jí prosvítá a je také očividně a prověřeně životaschopné, je fascinací Božstvím resp. Božskými evolučními kvalitami, které lze otevřít zpřístupnit a ukotvit v bytostně živé realitě jedině skrze ženu - Pandoru.  

Jenže právě reflexe významu a posvátné funkce ženy – Pandory kterážto transformuje Božské kvality do zrození vědomého lidského bytí se aktuálně v naší kultuře nachází ve stavu hluboké nevědomosti a bezduchosti.                                                                                     Průměrný současný muž ženu nahlíží optikou bezduchého nevědomého ignoranta. Ignoranta který jde primárně za tím příjemně svědivým pocitem v podbřišku, kterého docílí pobytem mezi ženskými stehny a vůbec neví, neřeší a nereflektuje to, o co v celé spirituálně -transcendentní podstatě milostného aktu jde.

Jde tam totiž o spojení Božského s lidským, je to hlavně a primárně o vrůstání Božského do lidského, to je transpersonální (transcendentní) zákulisí všech milostných vzplanutí a tužeb.

„Vzplanutí chtíče“ je v naší kultuře obecně reflektováno jako určitá forma banální tělesné nízkosti – jde tam jenom o sex a rozmnožování a to je aktivita bez jakéhokoli duchovního obsahu. To je režim vnímání zrození člověka vynucený tisíci lety náboženského psychoteroru a jeho cílovou pointou byla hlavně úplná degradace ženy a sakrálního významu, který byl s ženským principem spjat v před patriarchálním starověku, a který se vytrácel s nástupem patriarchálních kultů.

Jenže právě to vzplanutí chtíče, které Pandora- žena podněcuje v muži, je ve své cílové pointě aktem, který exkluzivně spojuje lidskou bytost s tím co je Božské a posvátné. Jedině zrozením člověka se naplňuje skutečně bytostně živé a reálné spojení s doménou Božství. Pandora neposkytuje výhradně lacinou světsky přízemní tělesnou rozkoš, ona poskytuje (zprostředkuje) pobyt v Božské doméně vědomého bytí moudrosti a inteligence, který nenastane, nebude li zplozen a zrozen člověk.   

Povědomí o této skutečnosti však bylo z mužského vnímání role a funkce ženy v podstatě úplně vymazáno a muž byl během tisíciletého systematického náboženského vymývání mozku vychován k tomu, aby si ženu, ženský princip potažmo sex nespojoval s něčím posvátným Božským a nadčasovým. Naopak byl doveden do stavu naprosto bezduché primitivní nevědomosti, ve které si vůbec není vědom toho, že základní podstatou vzplanutí jeho libida, které v něm navozuje žena, je vytvoření a ukotvení skutečně živé a trvalé vazby do domény - dimenze Božství, resp. Božského sebeuvědomění.

Pandora - žena otevírá perspektivu oživitelného a udržitelného sebeuvědomění, podíl na kvalitách Božství, ona je tím posvátným elementem, tou Božskou provokací, která svádí mužského ducha tomu aby z ní vyňal božský potenciál vědomí a dal mu živoucí formu skýtající individuálně prožitelnou zkušenost s Božstvím. (Stejnou měrou tuto zkušenost získává skrze muže, který je klíčem k jejímu naplnění a uskutečnění i ona samotná). 

Podstata fascinace ženstvím spočívá v (je podmíněna tušením – abstraktní vizí, že zde se vstupuje do domény Božského, numinozního) cílovém duchovně povýšeném stavu, který toto ženství obléká do živoucího těla a v tomto těle se pak realizuje právě že sakrální pointa získání bytostně vyjádřeného vědomí.

Kvality Božství (byť redukované lidstvím) vrůstají do člověka skrze ženu. To je suchá esenciální pravda o posvátné roli ženství. Z nějakého důvodu však došlo k systematické spirituální převýchově mužského ducha, který toto přirozené a samozřejmé povědomí o podstatě a smyslu ženství přestal vnímat, a byl naučen ženu reflektovat jen jako objekt, který poskytuje tělesné potěšení, zcela bez povědomí o tom, že žena ztělesňuje a reprezentuje bránu do světa, ve kterém se člověk konečně stává skrze své vědomí moudrost a inteligenci partnerem Božím.